Do třetice všechno nejlepší?

Sundávám si z obličeje ten zatracený respirátor a hážu ho vedle sebe. Je mi jedno, že jsem na chodbě před soudní síni a že bych jej měla mít na sobě. Moje zoufalství se dere na povrch a odchází se slzami. Můj pláč se nese chodbou a je mi jedno, jak je hlasitý a kolik soudních jednání na patře ruší. V hlavě mi rezonuje ta samá otázka. Jediná otázka, která křičí: “Proč?! PROČ!“

* * *

O třicet minut dříve už podruhé kontroluju číslo soudní síně. Je to vážně 2.311? Přesně tohle číslo mám zapsané v poznámce i v e-mailu od mého advokáta. Jiná místnost, ale tuším, že i zde chybí okna, že i zde panuje tísnivý pocit. A právě v této místnosti se rozhodne. Konečně! Zaráží mě, že nevidím rozvrh dne. Jsem nervózní. Víc než kdy předtím.

Za sebou slyším kroky. Otočím se a vidím přicházet menší postavu se staženými vlasy do ledabylého ohonu. S fyzioterapeutkou Michaelou se pozdravíme. Jiná slova nepadnou. Nevím, co říct. Přijde mi to zbytečné. Možná je na mě naštvaná, že se musela k soudu přece jen dostavit. Já jsem naštvaná, že jsem tady už potřetí! Vytahuju z batohu dva listy. Mám na nich napsanou svou závěrečnou řeč. Pročítám ji znovu. Slovo po slovu. Umím ji téměř nazpaměť. Jsem sotva v půlce první stránky, když slyším další kroky. Můj advokát!  Stihl přijít včas a s úsměvem na tváři. Taky jak jinak! Potřeseme si rukama.

“Nechci tam už jít,“ svěřuju se mu.

“Dneska to skončí,“ uklidňuje mě a pohledem zavadí o fyzioterapeutku. “To je ona?"

“Ano,“ špitnu. Advokát vstává a míří k Michaele, s nataženou rukou a úsměvem. 

“Víte,“ řekne Michaela vzápětí. “Děkuji za doporučení věty v čestném prohlášení. Nemohla bych to napsat, protože bych lhala.“

Otevřou se dveře soudní síně a zapisovatelka nás zve dovnitř. Slova mezi advokátem a fyzioterapeutkou zůstanou nevyřčená.

Usedám na známé místo, po soudcově levici. A naproti mně na židli sedá žena. S černými vlasy a brýlemi na nose. Na sobě černý talár s rudými lemy. Kde je mlaďoch? Kde je, sakra, zástupce státní zástupkyně? Snad ta žena není jeho zástupkyní?! A ano, je! Vzpomenu si, jak v závěrečných titulcích jsem často viděla druhý asistent prvního asistenta režie. Tohle je vážně fraška. Můra opět nedorazí a můj případ si mezi sebou přehazují státní zastupitelé jako horkou bramboru. 

Michaela vstupuje do ohrádky s připraveným papírem s poznámkami. Potvrzuje, že Matěj docházel k ní na fyzioterapii.

“Z jakého důvodu k vám chodil?“ ptá se soudce.

Michaela odpovídá a nikdo jí nerozumí.

“Prosím,“ žádá ji soudce. “Nepoužívejte latinské termíny, popište to česky.“

“Matěj upřednostňoval otáčení hlavy k jedné straně,“ povídá Michaela. “Což se projevovalo i na vzpřimování těla. Byl hodně nestabilní. Co se jeho pohybu týče, byl velmi.... Jak to říct? Dravý!“

“Jak to myslíte?"

“Kvantita převažovala nad kvalitou. Už v pěti měsících dohnal psychomotorický vývoj a měl tendenci jít do druhého vzpřímení, které nebylo dost kvalitní. Matěj byl dítě kamikaze. Takže v terapii jsme se soustředili na posílení středu těla.“

“Měl Matěj tendence se prohýbat do luku?"

“Ano, to měl. Třeba velmi často byl v pozici letadla, v němž se dost zakláněl.“

“Viděla jste Matěje padat na svých terapiích?“

“Neviděla. Nevybavuju si, že by se stavěl na nohy. Jenže jedna terapie trvá třicet minut. To je málo času, aby se dítě adaptovalo a plně se pohybově projevilo.“

“Je tedy možné, že se v domácím prostředí už Matěj mohl stavět na nohy?“

“Ano, je to možné.“

“Jak lze zabránit pádům dítěte?“

“Nejde, pokud tomu dítěti nestojíte přímo za zády. Je to opravdu krátký okamžik, aby šlo pádu jinak zabránit. Často s maminkami řeším pády děti. Děti potřebují padat. Jejich mozek si musí vštěpit ten proces pádu, aby si to zapamatoval. Chytat dítě při každém pádu není v jeho prospěch.“

“Zaznamenala jste, že by Matěj měl bouli na hlavě?“

“To si nevybavuju.“

Trnu. Vždyť jsem ji na to upozorňovala. Pamatuji si, jak koukala na Matějovu bouli a doporučila zajít k doktorovi. Ale je možné, že zapomněla. Je to skoro sedmnáct měsíců stará záležitost a Michaela se věnovala i jiným dětem na fyzioterapii.

“Vzpomínám si, že maminka Matěje se zmínila, že odmítá příkrmy a plánují jít s tím do nemocnice. Ohledně boule v kartě poznámku nemám. Vždycky maminkám doporučuju vyhledat lékaře, pokud se jim cokoliv na dítěti nezdá.“

Mam pocit, že se otázky na Michaelu opakují. Že je často soudce přeformuluje, ale obsah zůstává stejný. Pád. Motorika dítěte v devátém měsíci věku a jestli měl Matěj predispozice k pádům.

“Ano, měl.“

Soudce předává slovo státní zástupkyni.

“Sepisovala jste zprávu pro pediatra nebo neurologa, když Matěj ukončil fyzioterapii?“

“Ne,“ kroutí Michaela hlavou. “Tohle se běžně nedělá. Svůj čas raději plně věnujeme klientům než sepisováním zpráv.“

“A píšete si poznámky z jednotlivých terapií?"

“Ano. Každý klient má svou kartu, do které si píšu rukou odstavec o každé terapii.“

Ukončuje se výslech. Michaela si sbírá své věci, když zasáhne státní zástupkyně.

“Bylo by možné udělat kopii Matějovy karty k nahlédnutí?“

“Ano,“ řekne Michaela a může opustit soudní síň.

Proboha, čemu ta ženská nerozuměla! Které části výslechu nerozuměla! Koukám na státní zástupkyni a nechápu. Nechápu, k čemu ji bude kopie karty, když vše podstatné tady zaznělo.

“Jednání se odročuje,“ sdělí soudce a diktuje datum a čas dalšího stání. Čtvrté stání mě čeká za měsíc. Až za měsíc! V půlce vlastní poznámky pouštím pero a rozbrečím se. Beznadějí. Nekončícím procesem. Stále se jen odročuje. Už potřetí! Do prdele. Kurva drát! Nechci tu jít znovu.

Odcházím na chodbu a hážu věci na volné místo na multisedáku. Brečím a můj pláč se nese chodbou. Cítím naprostou bezmoc, odpor k státu a soudnímu procesu. Připadám si jako Sysifos tlačící balvan do kopce. Kdybych mohla, kopnu do všech dveří soudních síní. A ze všeho nejvíc bych rozkopala jedny konkrétní dveře od kanceláře. Na třísky!

“Pojďte,“ cítím advokátovu ruku na svých zádech. “Nebrečte před soudní síni.“

A kde jinde mám brečet? Víří mi hlavou. Před svými dětmi doma?! Kdy jindy se mám s tímhle voserem vyrovnat?! Musím sem už počtvrté! Jsem taky jen člověk! Sakra!

“Já už nechci tady jít!“ ohradím se. “Dneska to mělo skončit.“

“Mluvil jsem se soudcem,“ šeptá advokát. “Už byly připravené závěrečné řeči. To znamená, že byl rozhodnutý už před výslechem. Příště to skončí.“

“Tohle poslouchám pořád!“ podívám se na něj. A tvářím se nasraně. I můj hlas zní nasraně. “Mělo to skončit minulý týden. Odročilo se. Mělo to skončit dneska. Zase se odročilo. Furt se jen odročuje.“

Žádná vnitřní prázdnota, ale jedno velké nasrání. Kdyby mě zavřeli do místnosti, rozmlátila bych všechen nábytek. Žádné třísky. Párátka! Vlastníma rukama bych třískala do zdi, dokud by nepovolily i cihly. Srovnala bych tu místnost se zemí. Jako Kartágo! 

“Dáte si kafe?“ ptá se mě advokát.

“Kafe nepiju,“ odpovím. “Chtělo by to něco silnějšího, ale kojím.“

Procházím dveřmi ven. Na čerstvý vzduch. A je mi zle. Znovu. Na duši. Na mysli. Vědomí, že se proces potáhne ještě další měsíc, mě psychicky sráží na pomyslné dno. 

A najednou vidím odpověď na svou otázku.

PROČ?!

Státní zástupkyně nevidí, neslyší.

Nic!

Soudní znalec byl konfrontován.

Dušan, i když je to můj manžel, byl předvolán jako svědek. A jeho svědectví má pořád váhu.

Fyzioterapeutka Michaela dala nezaujatý názor na Matěje.

Co zbývá státnímu zastupitelství? Co může teď státní zastupitelství udělat?

Oddálit můj rozsudek.

Nic víc.

Co můžu udělat já?

Moje nasrání se mění v odhodlání.

Vím, kam energii svého nasrání zaměřit.

Jsem máma kriminálnice.

A ještě o mně uslyší!

Objednávám si taxík domů. Tentokrát u konkurence, než jak jsem objednávala ráno. Do pěti minut přijíždí žlutá Škoda Octavia. Za volantem sedí chlap jak hora, s rameny jako skříň a s břichem podobným Obelixovi. Usazuju se na zadním sedadle a diktuju adresu. Dívám se z okýnka ven, ale nesleduju cestu. Myšlenkami nejsem u soudu, ani u státní zástupkyně a jejich zástupců. Jsem - někde. Nikde konkrétně, a přitom všude.

Taxík zpomaluje až zastavuje před závorou. Je to vstup do průmyslového areálu.

“Tak jsme tady,“ oznamuje.

“Jste si jistý?“ zvednu oči a skrze zpětné zrcátko s ním navážu oční kontakt.

“Podle navigace ano.“

“Víte, kde je Coca-Cola?" ptám se.

“Jasně,“ souhlasí. “Chcete k hlavní bráně?“

“Ne,“ odpovím chladně. “Poblíž Coca-Coly se nachází ta ulice.“

Rozdrnčí se motor a řidič otáčí volantem.

“Tohle se někdy stává,“ pokrčí rameny.

“Dneska se toho děje moc,“ reaguju napruzeně. “Ráno má taxík zpoždění deset minut, odročí mi zase soudní jednání a další taxík mě nedokáže odvézt domů.“

Chlap jak hora, s rameny jako skříň a s břichem podobným Obelixovi vypíná taxametr.