Eso v mobilu

Dnes. Žádné jindy. Rozhodne se dnes! Opakuju si v hlavě, než dorazím výtahem do druhého patra. Celá chodba je prázdná. Posadím se před místností s číslem 2.323 a vytahuju svou závěrečnou řeč. Do sluchátek si pustím hudbu. Stres a nervozita na mě doléhají už teď. Je to brzy. Klepou se mi ruce. V duchu si pročítám text, v hlavě slyším intonaci i pauzy a taky, jak mi drhne hlas. Otevřou se dveře místnosti, místo zapisovatele vyjde žena a po chvíli druhá. Mezi řádky zaslechnu, že soudce odsoudil syna jedné z nich na rok a půl, z čehož si odsedí devět měsíců. Za přečin. Napadá mě, když soudce už jednomu uložil trest, mě by mohl zprostit. Nestihnu se vrátit ke zbytku svého textu a slyším pozdrav. Můj advokát. Jako vždy s úsměvem na tváři. Úsměv mu neoplácím. Je to nad mé síly.

Vstupuju do místnosti. Automaticky kráčím ke stolu po soudcově levici. Naproti mně jde mlaďoch osobně. Vyčerpali limit zástupců? A kde je můra? To si vážně nechá ujít grand finále? Opravdu? Mlaďoch usedne na své místo a prohrábne si rukou své polodlouhé hnědé vlasy. Zpod taláru mu kouká košile s jemnou fialovou kostkou. Pořád ve stejné košili. Jinou nemá?

Soudce se nezdržuje. Jede na své vlně stručně, jasně a maximálně vypointovaně. Zahájí čtvrté jednání a přechází ke kartě z fyzioterapie. Předčítá poznámku z 14. února 2020. Ne, žádná zmínka o stání Matěje, pouze vzpřímení z kleku. Zástupce státní zástupkyně nahlíží do karty. I já zažádám o nahlédnutí. A zcela zbytečně. Ručně psané písmo nepřečtu.

Soudce vytahuje mnou zaslanou fotku. Moje eso o velikosti 1,3 MB. Malý obrázek z telefonu vytiskli na A4. I poslední řada lavice pro veřejnost, kde nikdo nesedí, by viděla, že Matěj stojí. Opřený o gauč. Ale stojí! Jinou fotku, kde by Matěj jasně stál, nemám. Nebo spíše je to jediná fotka, ve které není nic, čeho by se mlaďoch mohl chytit a použít proti mně. Od Matějova narození po osudný pád jsem udělala 1384 fotek. A jen tahle z rozsáhlého alba mě teď může zachránit. 

“Můžete doložit datum, kdy byla fotka pořízená?“ ptá se soudce.

Okamžitě hledám fotku v galerii svého telefonu.

“Devátého února,“ odpovídám a předávám telefon s fotkou.

“Fotografie je shodná,“ sdělí soudce.

Fotku kontroluje i mlaďoch. Věnuje ji jeden letmý pohled. 

Ticho. Nikdo nepotřebuje nic dodat.

Mlaďoch vstává a předčítá závěrečnou řeč. Dívá se na soudce, na právníka, někam do místnosti, ale mně svůj pohled nevěnuje. Připouští, že znalec obrátil svou výpověď, když se k němu dostaly zásadní informace ohledně propínání Matěje do luku, i že Matěj v té době stál. Co mi ale lze vyčíst, že jsem po pádu nevyhledala okamžitě pomoc a tím jsem zanedbala péči o dítě.

“Rozsudek ohledně trestu nechávám alibisticky na rozhodnutí soudu," uzavře svou řeč.

Alibisticky. Alibisticky? Slyším dobře?! On řekl alibisticky! Koukám na něj a jeho výrok si zapisuju z druhé strany své řeči. Tohle si musím zapsat. Ty vole, a za tohle dostává plat!

Ty žalude! Vydlabaná úřednická dýně! Kdybych mohla, okamžitě po tobě hodím židli! Kdykoliv jsi mohl stáhnout obžalobu. Už v první minutě prvního stání. Zastupuješ žalující stranu, stůj za tím trestem! Sráči jeden!

Slova se ujímá můj advokát. Dívám se na rozložené papíry před ním a ptám se sama sebe, odkud to čte. Odnikud. On to rovnou sype z patra! A ještě pohotově reaguje na mlaďochovu řeč.

“Netrestejme rodiče za nedbalost, když nedbalost nebyla prokázána.“

Na řadu přicházím já. Postavím se a v rukou před sebou držím své poslední slovo. Kdyby to bylo jen trochu možné, zasypala bych zástupce státní zástupkyně a celý státní systém nadávkámi. Vyčinila bych jim z plných plic, co si o nich myslím. Barvitě a do detailu bych jim popsala, co se mnou a celou mou rodinou dělali. A ještě bych je nakopala do genitálií. Nemohu. Musím zůstat slušná. Jako celý poslední rok a půl.

Nadechnu se.

“Vážený soude,“ čtu pomalu, jasně a zřetelně. S citovým podbarvením. Moje řeč je delší. Delší než mlaďochova. Delší než mého advokáta. Jenže já to ve zkratce neumím. Jsem máma dvou dětí a neměla jsem čas napsat to výstižněji.