Tma

Je květen. Jeden z prvních opravdu teplých dní. Ležím v posteli. Schoulená pod peřinou. Klepu se. Strachem. Bezmocí. Nahromaděnou frustrací. Psychickým vyčerpáním. A šílenstvím. Oči třeštím do tmy. A dusím se vydýchaným vzduchem. Nemám sílu ze sebe stáhnout peřinu a nadechnout se čerstvého studeného vzduchu. Nemám sílu vůbec pohnout rukou nebo nohou. Ani nechci. Ležím schovaná před celým světem a každou chvíli prodělám záchvat nekontrolovatelného pláče. Dohání mě naprosto zoufalé myšlenky.

Chci umřít.

O dvacet jedna minut dříve scházím třicet dva schodů ke dveřím, za nimiž stojí pošťačka. Má dobrou náladu a usmívá se. Mně úsměv zmrzne, když mi podává obálku se zeleným pruhem.

“Tady se podepište," ukazuje mi. Jako ve snu svírám mezi prsty propisku a čmárám rychlý, lehce zflašovatelný podpis. “A tady máte zpátky občanku.“

Jen co mi za zády hlasitě zaklapnou dveře, trhám obálku a vytahuju dvě listiny. Předvolání k hlavnímu líčení a obžalobu. Moje nitro se pomalu boří s každým slovem. Vybíhám schody k nám do bytu. Do očí se mi derou slzy a špatně se mi dýchá. Nejde to. Nemohu se zhluboka nadechnout. Nedokážu uklidnit své srdce, ať tolik neplaší. Nevidím nikde žádnou naději, ke které bych se mohla upnout. Jsem sama navzdory tomu, že ke mně jde Dušan s oběma kluky. Nezmůžu se na slovo a sedám si na gauč v obýváku. Čtu předvolání k soudu, zatímco Dušan studuje obžalobu. Ztrácím se ve slovech, v paragrafech a odstavcích. Nerozumím tomu. Jediná srozumitelná informace je datum, čas a místnost hlavního líčení.

“Státní zástupkyně ti navrhuje trest odnětí svobody na šest měsíců,“ řekne mi Dušan. “Nebo podmínku na dvanáct měsíců.“

“Cože?“ vyvalím na něj oči. “Dej mi to přečíst.“

Moje duše se trhá. Zase. A srdeční činnost se okamžiky zastavuje. Neuvědomuji si, jestli ještě dýchám, nebo čtu čtyřstránkovou obžalobu na jeden zátah. Jít na půl roku do kriminálu kvůli pádu dítěte?! To nemůžou, že ne! I roční podmínka je děsivá! Vždyť skoro rok máme nařízený soudní dohled a sociální hyeny sem chodí patnáct měsíců. Další rok šikany?!

Jako pěst mě udeří výrok “ve FKNV sami aktivně ošetřujícího lékaře na bouli na hlavě nezletilého neupozornili, toto zpozoroval pediatr sám...“

Takhle to nebylo!

“Obviněná minimálně zanedbala svoji rodičovskou povinnost dbát o bezpečnost svého syna v jakékoliv běžné situaci, ke které může dojít v domácím prostředí a navzdory jejímu kategorickému popírání takové situace došlo k nezpochybnitelnému poranění nezletilého syna v oblasti hlavy.“

Já nic nezanedbala!

“Ze strany obviněné se jednalo zřejmě o momentální indispozici, kdy nebyla schopná se zcela věnovat nezletilému.“

Nesmysl! Lež! Další domněnka! Tentokrát z hlavy zaslepené ženské, která se honosí titulem JUDr.! Která nevidí a neuznává naše důkazy! Naše výpovědi! Nic!

“Potřebuju teď být sama,“ řeknu, odložím obžalobu na gauč a s prázdným pohledem mířím do ložnice.

Ležím v posteli. Schoulená pod peřinou. A v závalu slz přemítám nad jediným řešením, které by dokázalo tohle vleklé martyrium definitivně ukončit.

Vyskočit z okna.

Z druhého patra? Vážně?

To si leda zlámeš nohy, poškodíš páteř a skončíš na vozíku.

A soudu se nevyhneš.

Strčit hlavu do trouby.

Jasně, je elektrická.

Oběsit se.

Jo? A až se zhoupneš, je vysoká šance, že se ti uvolní střeva.

A posereš se.

Zastřelit se.

Nemáš pistol.

Má ji Milan.

 Určitě ti ji s radostí půjčí.

Barbituráty.

Vyrábí se ještě?

A kde je chceš rychle sehnat?

Podřezat si žíly.

Výborný nápad. Vana plná krve.

Ať to ještě uvidí tvoje děti a mají doživotní trauma.

Myšlenka na moje děti spouští další několika minutový pláč.

Nebo...

Došly ti možnosti. Stejně by ses nedokázala zabít.

Jo, nedokázala.

Můj mozek spíná záložní systém. Ruka se pohne, sevře telefon a vytočí číslo na paní Menšíkovou. Po čtvrtém zazvonění slyším její hlas. Vytrhává mě z vlastních bludů.

“Já...,“ škytám a je na mně určitě poznat, že jsem brečela. “Já bych se chtěla zeptat, jak proběhne soud.“

“U hlavního líčení bude přítomen jeden soudce,“ povídá.

“Ten, který mi poslal předvolání?“

“Ano.“

Cítím trochu úlevy, že proces povede muž a ne žena. Po všech zkušenostech za poslední měsíce jsem jim přestala věřit a pouze mě utvrdily v tom, že dokážou být zákeřné, hnusné a nelidské. Muž se nenechá tak lehce ovládnout vlastními emocemi a předsudkem. Obvykle. Doufám. Že jo? Nedokážu si teď být už ničím jistá. 

“Předvolá se taky mnoho svědků. Soudní znalec. Sociální pracovnice. Pediatr. Fyzioterapeutka. Jeden výslech trvá zhruba dvacet třicet minut.“

“Dá se to zvládnout během jednoho líčení?“

“To ne.“

Moje vnitřnosti, které se doteď třásly, těžknou a padají někam hluboko. A plíživý děs svírá moje hrdlo.

“Vidím to určitě na dvě tři jednání.“

“Dvě... tři... jednání,“ opakuju pomalu. A hned mě pohlcuje obava z dalšího protahování, jak tomu bylo doposud. Další vyčerpávající zdlouhavé týdny nebo měsíce.

“Mezi jednáními asi bývá časová prodleva, co?“ ptám se.

“Přesně tak.“

“Takže zase čekání a opakované sbírání posledních sil každé čtyři týdny. Vždyť to není možné zvládnout. Ne po takové době!“

“Je tady jedna možnost, jak urychlit celý soudní proces,“ navrhne paní Menšíková. “Mnoho klientů přistoupí na dohodu o vině a trestu.“

“To znamená...,“ kolabují mi plíce a lapám po dechu. Srdeční pulz slyším až ve své hlavě. Tepe. Buší. A otřásá lebkou. Mými kostmi.

Vyslov to!

“To jako, že bych se měla přiznat k něčemu, co jsem neudělala?!“ vyhrknu. Co je tohle za soudní systém, když nevinného člověka velmi lehce přinutí lhát. Když ho psychicky týrají natolik, že nevinný svolí ke lži, jen aby nastal po zdlouhavých útrapách konec. Kladivo na čarodějnice i v roce 2021!

“Nemusíte na dohodu přistoupit, pokud nechcete,“ poví advokátka.

“Já nejsem Hanna z Předčítače,“ řeknu a po tváři mi stékají slzy. “Nemůžu se přiznat k něčemu, co není pravda, a pak s tím žít do konce života. Tohle bych si nikdy neodpustila!“

Jestli jsem se jako máma z něčeho provinila, byla to, i přes veškerou snahu, moje neschopnost donosit Matěje do řádného termínu porodu. Tehdy jsem jako máma zklamala a selhala. Matěj si zasloužil spát v mé náručí, nikoliv v inkubátoru. Kojit se měl na vyžádání, ne výhradně po třech hodinách. Když plakal, měla jsem být u něj, zpívat mu, houpat a konejšit a ne se klepat strachy o dvě patra níže, sama na pokoji, protože nebyl zrovna čas péče. Jestli mám být potrestána, leda za tohle!

Čeho si cením na paní Menšíkové, je její schopnost naslouchat. Doporučuje mi vyhledat psychologickou pomoc, abych zvládla projít soudním procesem. Mimo jiné by se mohl vypracovat posudek, jak celý případ nejen mě psychicky vyčerpával a ničil, ale měl dopad i na naši rodinu.

“Popřemýšlejte taky, jestli v případu chcete se mnou pokračovat,“ poví advokátka. “Nebo si najdete někoho jiného.“

“Jasně, že vás chci!“ stojím si za svým.

“Upřímně jsem dost zklamaná z toho, kam až váš případ došel,“ svěří se paní Menšíková. “Moc bych si přála, aby vás soud zprostil, protože o vás není pochyb, že byste nebyla skvělá máma. Jste! Věřím, že naše soudy mají tolik rozumu, že trest odnětí svobody nepadne ani podmíněně. Ale po vašem případu se už trestnímu právu věnovat nechci.“

S těmito slovy náš dialog končí. Telefon položím na matraci a koukám. Už ne do tmy pod peřinou, ale na bílou stěnu nad svou hlavou.

Musím k soudu. Ač se mi bytostně nechce. Ať cítím odpor, jaký cítím. Tlak, který mě nutí jít kupředu, do míst, které by si nikdo nikdy dobrovolně nevybral. Jsem máma. Miluju své děti tak, jak je jen moje srdce umí milovat. A jdu k soudu, protože se stala nešťastná náhoda. Jeden případ z kolika? Desetitisíce? Statisíce? Milionu? Musím jít k soudu, protože nějaká zakomplexovaná fúrie ze státního zastupitelství má dostatečnou moc rozhodovat. Protože dokáže svým slovem smést všechny naše důkazy a prosadit si svou. Kéž bych si dokázala přesněji vybavit její tvář! Vybavují se mi akorát její dvě otázky u soudního líčení ohledně stanovení soudního dohledu. Už tehdy působila dost mimo. Za pár týdnů ji pohlédnu do tváře. Tak, abych si ji zapamatovala!

Moje úkoly jsou jasné.

Mám tři týdny na to, abych se připravila na soud. A musím to zvládnout. Hlavně psychicky. Není jiné cesty. Ani možnosti. Musím. A když to zvládnu, bude to moje poslední musím...

Pomalu vstávám z postele a otevírám dveře ložnice. Kluci si hrajou s Dušanem. Slyším jejich zvonivý, úžasný, bezstarostný, dětský smích! Smích, který jsem si tolikrát nahrávala do telefonu a pouštěla jsem si jej, když jsem potřebovala zvýšit produkci hormonu štěstí. Udělám cokoliv, abych mohla slyšet jejich smích. Protože jsem jejich máma. Ta nejlepší!