Čekání na svědka

Na celém soudním procesu je pro mě těžké opustit své děti. Obzvláště když vidím, že mě potřebují. Že potřebují být právě teď se svou mámou a já musím odejít. Protože mě tlačí čas. Povinnost. A protože nemám na výběr. Nejtěžší však je opustit dítě v slzách, které natahuje ruce.

"Matýsku, miláčku," dřepnu si k němu, abych byla na jeho úrovni a mohla se mu podívat do očí. "Rozumím ti. Nechceš, abychom s tátou odešli. Chceš být s námi a hrát si. My bychom taky byli radši s tebou a Davídkem. Mně se vůbec nechce odejít. A bohužel musím. Jen co skončí soud, hned se s tatínkem vrátíme a užijeme si všichni spolu zbytek dne. To ti slibuju. Vždycky se vrátíme!" 

Jenže Matějovi tečou další a další slzy po tváři. Chce se mi taky brečet. Nevím, jak to vyřešit. Nejraději bych vzala obě děti k sobě, přitiskla je a nepustila. Utekla bych s nimi někam pryč. Někam, kde soud, OSPOD a ani státní zastupitelství nemá žádnou moc. Existuje vůbec takové místo?

Na rameni cítím Dušanovu ruku.

"Půjdeme," slyším jeho hlas. "Ať to není ještě horší."

Dávám Matějovi pusu do vlasů. Zvedám se, abych se rozloučila i s Davidem. Kouká z kočáru. Vidím na něm, že ničemu nerozumí. Já tomu taky nerozumím. Jedna pusa na kulatou hlavičku, která je chlupatá jako angrešt. A pak se otočím a s Dušanem odcházíme k bráně do Justičního areálu. Obě hlídačky tlačí kočárky s dětmi na opačnou stranu.

V duchu se svým klukům omlouvám. A pevně věřím, že dneska uzavřeme soudní proces i téma rozbité hlavy. Že dneska je to opravdu naposledy. I že své kluky už nikdy nebudu muset opustit. Těžko se mi hledají slova k dialogu. Mlčím, střídavě koukám do telefonu, na nástěnné hodiny na chodbě a na podlahu. Nemohu sedět. Nevydržím stát.

Cvak. 

Ozývá se zvuk hodin. Začátek soudního procesu se přibližuje s každou minutou. Kroutí se mi střeva i svírá se mi žaludek. I ve chvíli, kdy k nám dorazí můj advokát.

Cvak.

Ten nejdůležitější člověk však chybí.

Cvak.

A neobjeví se, ani když všichni tři vstupujeme do soudní síně. Hodiny utichnou. A překročením práhu místnosti bez oken se pro mě zastavuje čas.

Po soudcově pravici sedí zástupce. Zase. Ani tentokrát se státní zástupkyně neobjeví a posílá za sebe figurku. Ve svých myšlenkách se ušklíbnu a označuju státní zástupkyni nejen za zakomplexovanou bábu, ale také za zbabělou. Můra! S advokátem usedáme naproti. Dušan sedí na místech určených pro širokou veřejnost. 

Soudcův hlas protne ticho. Zahájí druhé jednání.

"Svědkyně se nedostavila z důvodu nachlazení."

Jasně, nachlazení. V červnu. A zrovna teď. Jaká náhoda!

A co teď, když fyzioterapeutka nepřišla? Může se dotáhnout do konce soudní proces, když se svědkyně neráčí dostavit? Postačí výpověď Dušana?

Sleduju Dušana, jak kráčí do ohrádky. Působí mnohem klidněji, než když jsem na tom samém místě stála já. Pravda je taková, že Dušana jen tak něco nerozhodí, možná i proto mi dokáže být skvělou oporou. V ruce drží papírek s poznámkami. Vím přesně, co tam je. Jeden výpočet. Jestli jeho výsledek bude k mému prospěchu, nejsem si ani trochu jistá.

Soudce neotálí a rovnou se pouští do výslechu. Dušan vypráví o našem rozhovoru, když Matěj spadl. Jak si dělal rychlou rešerši ohledně boulí, co všechno u dítěte sledovat a ani jeho nenapadlo, že by si Matěj mohl způsobit takový úraz pádem z vlastní výšky.

"Jeho chování bylo jako obvykle."

"Padal Matěj často?"

"Nepamatuju si přesně," řekne Dušan. "Na tohle nemám moc dobrou paměť. Vím, že Matějovy pády byly dost nevyzpytatelný. I když jsem za ním stál s nataženýma rukama, Matěj dokázal propadnout, aniž bych ho stihl chytit!"

"Jak Matěj padal?"

"Často padal zády napřed. Prohnutý v zádech. Strnulý jako prkno. Se zakloněnou hlavou, jak se lekl."

"Propínal se při pádech?"

"Už když byl Matěj miminko, propínal se v náručí. Pamatuji si, jak jsem byl překvapenej, jakou sílu jako dospělej chlap musím vynaložit, abych ho udržel. Na fyzioterapii nám doporučili nosit Matěje v klubíčku co nejdelší dobu, aby se mu rozvolnilo napětí v těle. I když se mu zmírnilo, pořád ho má. Náš mladší syn spí a má uvolněné prsty na rukou. Když spí Matěj, má prsty na rukou stále natažené."

Ve svém výslechu Dušan zabrousí i do fyziky a snaží se pád popsat i po fyzikální stránce.

"Samotného mě zajímalo, jak se takový úraz může vůbec stát. Zejména u dětí, u nichž se předpokládá, že jsou nerozbitné. Jako bývalý pracovník na akademii věd jsem si dělal rešerši a podařilo se mi najít odborný článek z roku 2019, který rozebírá pravděpodobnost lebečních prasklin u dětí do jednoho roku z různých výšek. Ze všech případů, kdy nelze s jistotou určit, zda k pádu došlo samovolně, se přesto podařilo zdokumentovat jedenáct pádů, kdy došlo k rozbití hlavy. Velkou roli hraje povrch, na který hlava dítěte spadne. Ačkoliv Matěj spadl na lino, pod linem máme čistě betonovou stěrku. Přinesl jsem s sebou i dokumenty z rekonstrukce, kdybyste si to chtěl ověřit."

Soudce rychle nahlíží.

"A druhou zásadní roli hraje způsob pádu. Tedy jestli hlava dopadla přímo na podlahu anebo došlo k její rotaci v momentu dopadu."

"Mohl byste to vysvětlit?"

"Každý těleso při dopadu vyvine dopadovou sílu. Lom tělesa však není závislej pouze na síle, ale i na celkovým rozložení tlaku, tahu, smyků a torzí v deformovaném objektu. Lze si to představit jednoduše. Když spadne hrneček, rozbije se. Pokud ten samý hrneček se v průběhu pádu točí, roztříští se mnohem více. U Matěje nedocházelo jen k pádu. Současně se vytáčel a rotoval. K tomu se musí přičíst ještě jeho záklon hlavy, čímž došlo rovněž k znásobení síly. V odborné literatuře se mi podařilo dohledat, že energie nutná k rozbití hlavy dospělýho člověka je asi 300 J. Pro výšku dítě sedmdesát centimetrů a váze asi deset kilo můžeme odhadnout dopadovou energii kolem 30 - 60 J. Je to málo? Je to hodně? To se samo o sobě dost těžko posuzuje. Simulace pádu bývá nepřesná a experimentů je málo pro relevantní hodnocení. I tak odborná literatura naznačuje, že pro takhle mladé dítě to může být reálná hodnota."

Soudce dává prostor na otázky státnímu zástupci i mému advokátovi. Nikdo se neptá. Neptám se ani já, když mě soudce vyzve. Dušanův výslech končí. Opouští ohrádku a vzápětí i soudní síň.

Sedím na místě a tiše čekám, co bude. Rozsekne se to? Sice je Dušan můj manžel, ale byl předvolán k soudu jako svědek a jeho svědectví má váhu! Severu odvahu a podívám se na soudce. Kouká do papírů na svém stole. O pár vteřin později zaslechnu ženský hlas. Znám ho. Patří fyzioterapeutce! A zřejmě se jí už udělalo lépe. Soudce si nechal vytočit její telefonní číslo a domlouvá s ní termín výslechu.

Za týden znovu. 

"Jednání se odročuje z důvodu dalšího dokazování," uzavírá soudce. A jsem ráda, že nemusím mluvit. Se sevřeným hrdlem by to šlo těžko. Podruhé odročeno. Přijdu sem potřetí. POTŘETÍ! Dělá se mi zlé, jen na to pomyslím.

"Připravte si do příštího jednání poslední slovo," sděluje mi advokát cestou ven. "Na e-mail vám pošlu odpoledne osnovu. Upravte si to podle svého a vlastními slovy."

Řeknu advokátovi o mé snaze zjistit něco o ztracené zprávě z fyzioterapie. Před několika týdny.

"Inspektor Moravák se mi do teď neozval."

"Zkusím ho sám zkontaktovat," ujistí mě advokát a dávám mu na inspektora telefonní číslo.

"Šlo by nějak udělat, aby fyzioterapeutka nemusela k soudu?" ptám se.

"Ano," pokývá hlavou. "Na soud by poslala čestné prohlášení, že váš syn trpěl na propínání."

Hlava mi pořádně nefunguje a domlouváme se s advokátem, aby mi všechno raději poslal na e-mail. Jsem unavená. A to jsem nemusela ani mluvit. Jen jsem půl hodiny seděla v soudní síni a mlčela. Ale psychika se třásla. Procházíme bránou z Justičního areálu. Advokát na jednu stranu. My s Dušanem na druhou. Za dětmi a hlídačkami.

Když zahlédnu Matěje, skoro mi vstoupí slzy do očí. Hned bych si ho vzala do náruče a zulíbala jeho vlásky. Přičichla k nim. Mazlila se s ním dlouhé minuty, abych co nejdříve vymazala z paměti poslední hodinu. Abych ji nahradila novými vzpomínkami. Abych mohla být se svými dětmi. Být tady pro ně. S nimi. Užít si konečně náš čas.

"Matýsku," oslovím ho rozněžnělým hlasem a kleknu si k němu.

"Ne!" okřikne mě. Pohledem vyhledá Dušana a natáhne k němu ruce.

Přepadá mě pocit naprosto zbytečné cesty. Zbytečného odloučení od dětí. Zbytečná hodina, kdy se nic nevyřešilo a stejně došlo na odročení. Matěj je na mě naštvaný. Docela dost. Sakra! Pár dní potrvá, než přestane upřednostňovat Dušana. A já sem musím ještě jednou.