Na poslední chvíli

ČTVRTEK 

“Všimla jsem si, že jste poprvý rodila v 35. týdnu,“ řekne mi doktorka v předporodní poradně.

“Ano,“ souhlasím a upřesňuju. “34+5. Takže teď už vlastně přenáším.“

Jsem druhorodička, ale poprvé v devátém měsíci. Za celou dobu těhotenství se konečně cítím psychicky i fyzicky líp. Překonala jsem všechny milníky z prvního těhotenství a můj největší strach ze mě opadl. Malý človíček, který se pro mě rozhodl a stále ve mně roste, je oficiálně donošený. Donošený! Moje tělo to navzdory všemu zvládlo a dokázalo. Ale tašku do porodnice jsem si ještě pořád nesbalila. Uvědomuju si, že mi všechno dlouho trvá. Až moc dlouho se vším otálím. A vím, co se za tímhle oddalováním skrývá. Obava či předtucha, že ve chvíli, kdy si sbalím tašku, rozjede se mi porod. A já ještě nemůžu rodit. Teď to ještě nejde. Moc ráda bych o tom přesvědčila své tělo i miminko. Ať vážně počkají. Na příhodnější čas. Přesto vím, že mám před sebou nanejvýš tři týdny. Když mi vydrží můj optimismus. Jenže vnitřní hlas mi našeptává, že mi zbývá týden. Maximálně. Ani o den víc.

Od návratu z poradny sleduju drobné signály, že se začíná něco dít. Pozvolna. Pomalu. Nepravidelně. Večer usínám v posteli s rukou na podbřišku a děkuji. Svému tělu. I lůnu. Za to, jak se stará o maličkého človíčka, jak jej vyživuje, jak ten zázrak roste a sílí. I za každý kopanec do žebra. Děkuji za každý den. A děkuji i za své těhotenství.

PÁTEK

Ráno si připomínám, že je opravdu načase chystat věci. Beru do ruky dokumenty k porodu a vyplňuju údaje. Papír s druhou osobou u porodu ponechávám prázdný. Nedělám si naděje, že by Dušan byl taky u druhého porodu. S největší pravděpodobností zůstane s Matějem a postará se o něj. Já porodím sama. Rychle. Bezbolestně. Za tři hodiny. Jinou verzi porodu si nepřipouštím. Ta jednoduše neexistuje. Vyplněné papíry vracím do složky. A přikládám k nim ještě jeden list. Sepsala jsem na něj několik porodních přání. A zapřísáhám se, že tentokrát zůstanu během porodu při vědomí. Žádný umělý oxytocin. Žádné urychlování porodu. Žádné zásahy do mého těla. Ani nic podobného bez mého souhlasu.

SOBOTA

Večer balím tašku. Matěj sedí u mě a rozhazuje kolem sebe sáčky s kojícím čajem jako konfety. Směju se s ním. Pár sáčků přihodím do postranní kapsy, tašku zavřu a odnesu do chodby. Vybavuje se mi vzpomínka, když jsem prvně balila tašku do porodnice. Půl jedné ráno a v celém domě se svítilo jen u nás. Klečela jsem na zemi, jednou rukou si přidržovala ručník mezi nohama, jak ze mě tekla plodová voda, a druhou rukou jsem z krabic házela věci do cestovní tašky. Koukala jsem nesoustředěně do seznamu a tiše mumlala: “Je brzy.“ O sedmdesát dva hodin později se narodil Matěj. Ani ne dvoukilový uzlík lásky, který mi vzali hned, co dotepal pupečník. Byly to přetěžké začátky. A možná i proto jsem si nikdy nestěžovala na nedostatek spánku nebo věčné a únavné kojení nejen přes den, ale i v noci. Byla jsem vděčná za Matěje. Že je zdravý. Že je v pořádku. A že vůbec je.

NEDĚLE

V podvečer koukám z okna dětského pokoje. Právě jsem na něj na provázcích zavěsila barevné listí. Zahlédnu Dušana s Matějem, jak se vrací domů ze hřiště. Zamávám jim.

“Tys to všechno stihla?“ diví se Dušan, když si všimne umytého a vyzdobené ho okna v pokoji.

“Jo, můžu rodit,“ přikývnu. “Okno v ložnici umyju příští víkend.“

* * *

“Dopřeju si,“ oznámím a z police beru hořkou čokoládu. Břichem mi prochází slabá bolest. Během večeře už po několikáté.

“Jenom poslíčci,“ mávnu rukou. Na talíř pokládám dvě kostičky 78% čokolády. Více si s těhotenskou cukrovkou dovolit nemůžu. Správně bych takhle mlsat na večer ani neměla. Kostičky lámu na čtvrtiny a nabízím Matějovi. Jeden kousek si vezme do ruky a zbytek cpe mně do pusy. Konečně něco, u čeho mu neříkám: “Sněz si to, je to tvoje.“

Odcházím do kuchyně a znovu mě rozbolí podbřišek. Prodýchávam bolest a pomalu klesám na všechny čtyři. Je to jiné. Cítím, že se něco děje. Jako bych se doslova otevírala. Rychle. Intenzivně.

“Jsi si jistá, že jsou to jen poslíčci?“ zeptá se Dušan. “Ty bolesti ti dávaj docela zabrat.“

“Zapnu aplikaci na měření kontrakcí a uvidíme, jestli je to pravidelné,“ navrhnu. Nakonec aplikaci nezapínám a s Dušanem se domlouváme, že okoupe Matěje, kdybychom náhodou jeli ještě ten samý večer do porodnice.

“Pokud je to planý poplach, tepla voda rozežene kontrakce. Jestli opravdu rodím, kontrakce zesílí,“ vzpomenu si. O málo minut později lezu k Matějovi do vany. Do zeleného plastového kelímku nabírám vodu a liju si ji na břicho. Vzápětí se přidává i Matěj. Do očí se mi hrnou slzy, jak mě tato naše chvilka dojímá. Sedím v rohu vany a všichni tři lijeme vodu na moje břicho. Bolesti se vrací co čtyři minuty a s větší intenzitou. Zatímco Dušan obstarává Matěje, já volám do neratovické porodnice a popisuju situaci.

“Kolikátý jste týden?“

“Třicet sedm plus pět“

“Po kolikátý rodíte?“

“Po druhé.“

“Přijeďte.“

* * *

“To máš z toho, že neodpočíváš, lezeš na okno a zavěšuješ listí,“ kárá mě Dušan za volantem. Sedím na zadní sedačce vedle Matěje. 

“Možná nerodím a je to jen planý poplach,“ braním se. Střídavě koukám na Matěje, jak pozoruje mihotající se světla, a hodiny. Kontrakce přichází po čtyřech minutách. Dýchám. Zhluboka. Pomalu. A připomínám si, abych uvolnila svaly v obličeji. Navíc nechci, aby mě Matěj viděl v bolestech. Vedle sebe nahmatám krabičku s piškoty a nabízím je Matějovi. Dušan řídí jako drak a překračuje rychlost. Potlačuju smích, protože i přes veškerý spěch chytne na všech křižovatkách červenou.

Dušan zastavuje u porodnice. V ruce držím jen batoh, ve kterém mám doklady a složku s dokumenty. Zbytek mi Dušan přinese, až zaparkuje auto. Mířím pomalým krokem ke vchodu. Moje chůze se značně zpomaluje s kontrakcí. První. Za čtyři minuty druhá.

“Vpravo je výtah,“ dostávám na příjmu instrukce poté, co mi změří teplotu. “Čtvrtý patro. Ohlásím vás.“

Stojím před plechovými dveřmi a netrpělivě už po patnácté mačkám tlačítko výtahu. 

“No tak!“ vrčím. “Přijeď už!“

Slyším, jak ten dementní výtah musí v devět večer zastavit v každém patře. Musí! Nastupuju do výtahu a tentokrát stačilo jednou zmáčknout čtvrté patro.

Ve dveřích porodnického oddělení čeká asistentka.

“Dobrý večer, jsem Milada,“ představí se mi. “Dnešní noc strávíme spolu.“

Podávám ji složku s dokumenty a v kontrakci se ploužím na záchod. Cestou zpátky potkávám Dušana s Matějem.

“Děti na oddělení bohužel nesmí,“ oznámí mi s lítostí v hlase Milada.

Převezmu si do náruče Matěje a líbám jeho blonďaté kučery.

“Vrátím se k tobě. Maminka se k tobě vždycky vrátí.“

Zavírají se za mnou prosklené dveře a vstupuju do ordinace. Na břicho dostávám monitor a do žíly penicilín kvůli pozitivním testům na streptokoka.

“Porod se vám krásně rozjíždí,“ poví mi Milada. “Porodíte ještě dneska.“

Očima vyhledám nástěnné hodiny. Je půl desáté večer. Pravidelné kontrakce se mi spustily před dvěma a půl hodinami. 

Rychle. Bezbolestně. Za tři hodiny. Připomíná mi hlas v hlavě. Tak co? Dáš to za půl hodiny? Nevidím to.

Milada prochází můj seznam porodních přání. Okomentuje ho dvěma slovy: “To půjde.“

Přichází doktorka se slabým slovenským přízvukem a potvrzuje mi, že rodím: “Jste otevřená na osm centimetrů.“

Milada mi sundavá monitor a ze žíly vytahuje kapačku. Více dávek penicilínu se nestíhá. Zprávu o probíhajícím porodu se dovídá i Dušan. Chtěla jsem mu říct, aby s Matějem nečekali. Ať jedou domů. Taky mohu porodit nad ránem. Ale asistentka mě odvádí jinými dveřmi. Další kontrakci prodýchávám na chodbě. Na všech čtyřech. S hlavou opřenou o studenou stěnu. Pár metrů od porodního sálu. Slyším v dálce klidný hlas Milady. Promlouvá ke mně tiše a něžně. Po čtyřech dolezu na sál se tlumenými světly a hned na zemi spatřím rozloženou žíněnku a gymnastický míč.

Jo, přesně tady chci rodit. Na zemi!

Hrudníkem se opírámo míč. A dýchám. Pomalu. Dlouze. Uvolněně. Mručím. Milada sedí v křesle a nijak nezasahuje. Pohybuju se v kyčlích, jak je mi příjemné. Mezi kontrakcemi odpočívám a vracím se vědomím zpátky do sálu. Vlastně se cítím tak dobře, že bych vstala a odešla pryč, kdybych nerodila. Stále čekám na bolestivé kontrakce, které mě při prvním porodu vyčerpávaly způsobem, že jsem nedokázala ani odpovědět. Tehdy nebylo nic, jen jedna šílená křečovitá kontrakce za druhou. Nestíhala jsem dýchat. Uvolnit se. Nevěděla jsem, co mám dělat. V hlavě jsem měla hukot, v plicích rajský plyn a v krvi umělý oxytocin.

“Cítím tlak na konečník,“ pronesu.

“Klidně si přitlačte,“ povzbudí mě Milada. “Pro miminko je to bezpečný.“

Můj strach jde stranou. A s ním i veškeré obavy. Nejistoty. Jsem jenom já a moje dítě. Cítím ho. A když zavřu oči, dokonce ho i vidím. Praskají mi obaly s vodou. Je teplá a všude. A mám mokré ponožky! Milada pode mnou mění podložku a sundavá mi ponožky. Během tlačení mi nahřívá hráz teplou látkou.

“Nastřihněte mě,“ prosím asistentku. Váhám, jestli dokážu vytlačit hlavičku. Moje mručení se mění v řev. Zatlačím podruhé a tlak povoluje.

“Hlavička je venku,“ zaslechnu Miladin hlas. “Sáhněte si.“

Natahuju pravou ruku mezi nohy a na prstech cítím kulatou hlavičku. S mokrým chmýřím. Čas se zastavuje. Milada mi povídá, jak budeme pokračovat. Sundávám si šaty i podprsenku. Tlačím poprvé. Podruhé. Je venku!

Milada mi podává pod břichem drobné červené tělíčko. 

Hele, varle! 

A to jsem si do poslední chvíle myslela, že druhé dítě bude děvče. Jednou se mi o ní zdál sen. Dívám se na svůj malý zázrak a potom si ho přitisknu na prsa, abych jej zahřála vlastním tělem. Těžko se mi věří, co jsem právě zažila. Porod. Přirozený porod. Krásný porod! Byla jsem trpělivá a klidná. Dostala jsem šanci ponořit se do nejhlubšího já, napojit se na nepopsatelné a prožít okamžik zrození. Stavím se na nohy a s Davidem na svém hrudníku odcházím si lehnout na porodní lůžko. Cítím se jako bohyně. Znovuzrozená. Vyléčená a hlavně silnější, než kdy předtím. Moje tělo to dokázalo. Donosilo v pořádku dítě a porodilo bez většího zranění. Bez chemie a oblbováků. Rychle. Skoro bezbolestně. Za tři a půl hodiny.

“Omlouvám se,“ promluví Milada a zpříma se mi podívá do očí. “Že jsem vás nenastřihla!“

Od srdce se po velmi, velmi dlouhé době zasměju.

Prohlížím si Davida a on kouká zase na mě. Takovým přiopilým výrazem. A taky je na obličeji chlupatý. Jako opička. Co se honí hlavou asi jemu? Z čeho je překvapený zase on? 

Zapomínám na všechny události, které se staly za posledních osm měsíců. Do paměti se mi vtiskávají nové vzpomínky. Jsou šťastné. Hřejivé. Moje.

A taky jsem teď jenom máma.

Nejvíce zamilovaná!