Stín Big Brothera

Druhá obálka se zeleným pruhem na moje jméno. Jeden papír s jednou popsanou stranou. Mezi všemi paragrafy a odstavci svítí tučným písmem:

USNESENÍ

Soud zahajuje řízení ve věci Stanovení dohledu.

Proti výroku o zahájení řízení není odvolání přípustné.

Státní zastupitelství dalo podnět na OSPOD, aby podal návrh na soudní dohled. Ten se nařizuje rodinám, jejichž péče o dítě je sice nedostatečná, však existuje šance na zlepšení. Rodinu pravidelně kontrolují pracovnice z OSPODU jednou za dva až tři měsíce. Kontroly jsou neohlášené a náhodné. Jednou za půl roku se posílají zprávy na soud. Soudní dohled končí dosažením plnoletosti dítěte nebo rozhodnutím soudu po podání návrhu.

* * *

 “Napsal jsem do jedné advokátní kanceláře, kterou mi doporučila známá,“ oznamuje mi Dušan. “A domluvil jsem si schůzku s právníkem, aby nám poradil nebo pomohl.“

Souhlasím. Souhlasím se vším, co Dušan navrhne. Jinak to už nepůjde. A víme to oba. Nemůžeme si dál namlouvat, že se nám podaří tento nešťastný omyl vysvětlit. Určitě ne v okamžicích, kdy jsme pod útokem a bráníme sebe, vlastní rodinu a rodinnou pohodu. Nevypadáme jako psychopati, alkoholici ani feťáci, a přesto nám nevěří. Podezírají nás. Nevidí v nás rodiče, kteří pro vlastní dítě udělají všechno. Mají na nás svůj názor, díky jejich dlouholeté praxi a zkušenostem, ten nejhorší. Bohužel. A do tohohle zmatku za pár měsíců přivedu druhé dítě. Ne, musí to skončit dříve. Dřív, než porodím. Právní pomoc je v našem případě již nevyhnutelná.

“A taky, abych to celé od tebe aspoň trochu odstínil,“ dodá. 

“Děkuju,“ řeknu a obejmu ho. Objímáme se teď častěji. Cítit dotek toho druhého je účinnější než slova. Jako jistota, že jsme pořád spolu, že se milujeme a že to zvládneme. I že v tom bláznivém světě byrokracie se schovává naděje. Jen si za ní zaplatíme. Protože jinak to už nejde.

“Kdy máš schůzku?“ zeptám se o chvíli později.

“Ve čtvrtek,“ odpoví. “V jednu.“

Schůzka s právníkem vychází přesně na Matějův spánek. Domlouváme se, že zůstanu s Matějem doma, ačkoliv bych tam moc chtěla jít. Jenže se znám. Jsem teď hodně emotivní a jako těhotná i hormonálně nestabilní. Místo věcných informacích bych buď brečela, nebo řešila ne tolik podstatné věci. Jako třeba ukázat právníkovi fotku Matěje s poznámkou, že takhle přece týrané dítě nevypadá. Vím, že se i Dušan bojí. A i když se bojí, dokáže si udržet nadhled, jednat klidněji a hlavně objektivně.

Dušan se s právníkem sejde za dva dny. A taky za dva dny se dozvíme, v jak velkém srabu reálně jsme.

V mojí hlavě se pořád motají myšlenky. Dokola. Tam a zase zpátky. Nerozumím. Nechápu, co se stalo, že jsem trestně stíhaná osoba. Proč mi z policie nedali vědět? Vždyť je to docela důležitá informace! Znalecký posudek! Že by tohle byl kámen úrazu? Znalec jej měl vypracovat do půlky května. Nyní je červen. Už musí být hotový! A zřejmě dopadl špatně. Pro mě. I Dušana! Do prdele!

Musím okamžitě zastavit nálet šíleností a vyčerpávajících domněnek, které moje hlava dokáže vymyslet. Skoro jako lusknutím prstu. Oblékám se a půjčuju si Dušanovu vyřazenou košili s krátkým rukávem. Je mi volnější a zakryje moje těhotenské břicho. Matějovi obouvám botičky a beru ho ven. Na hřiště. Jsou tam děti. A jiné maminky. Socializace nám oběma jen prospěje.

Na hřišti dovádí starší děti než je Matěj. Žádný vrstevník, ani jiné batole podobného věku. Tyhle děti patří mezi mazáky v běhání, skákání a kopání tunelu v pískovišti. 

“Ukážu ti, jak se dělají bábovky,“ promluvím k Matějovi a posadím jej do pískoviště. Písek ho zaujal a já sama se vracím do dětských let. “Základem dobré bábovky je mokrý písek. Když použiješ suchý... Sáhni si... Bábovka se ti rozpadne. Ale mokrý udrží tvar. A taky musíš bábovku úplně nacpat pískem. Až po okraj. Rychle otočit a poplácat.“

Matěj mě bedlivě sleduje. 

Vedle sebe slyším holčičku recitovat. “Bábovičko, poveď se mi. Když se mi nepovedeš, do Prahy nepojedeš.“

Vtipné. Jsme v Praze.

S vlastním napětím zvedám formičku.

“A hele, povedla se,“ jásám. V tom okamžiku vystřelí Matějova ručka a úhledná bábovička se mění v neforemnou hromádku písku.

“Ještě jednu?“ ptám se. Stavím další bábovičku a Matěj ji s veselým zavýsknutím boří.

“Můžu si s vámi hrát?“ zeptá se mě hnědovlasé děvče s podobnými kudrnami jako Matěj.

“Jasně,“ odpovím jí a hned jsme dvě na dělání pískových báboviček. Všimnu si modřin, které zdobí dívčina kolena. Vedle nás dva kluci kopou barevnými lopatkami hlubokou jámu. Prý se dole nachází voda. I oni mají holeně poseté modrofialovými skvrnami. Jeden z nich si rozbil koleno a druhý se zase s něčím srazil. Mezi očima mu svítí strup o velikosti dvoukoruny. A najednou můj pohled zabloudí ke každému dítěti, které se kolem mě vyskytne. Bez sebevětší námahy sleduju množství modřin i hojících se zranění. A je mi hrozně těžko. I jsem naštvaná. Na zatracený systém, který mi šlape na krk a nedovolí mi být takovou mámou, jakou bych chtěla být. Mámou, která nechá své dítě se svobodně pohybovat a zkoumat, trénovat, objevovat a zdokonalovat své motorické schopnosti. Místo toho se držím Matěje jako helikoptéra a jsem připravena ho kdykoliv chytat, protože Matěj nemůže mít ani tu modřinu. Pociťuju vztek na ostatní rodiče, kteří si sedí na lavičce, koukají do telefonu anebo si spolu povídají, zatímco jejich dítě zakopne a rozplácne se na chodníku, nebo spadne z prolézačky. A reagují, až slyší pláč. Nakopala bych ten systém! Třeba by potom pochopil, že nepadají jenom děti, ale i profesionální sportovci. Padají všichni!

Matějovu pozornost upoutá kolotoč plný děti. Hned na něm poznám, že se chce jít podívat blíž. Děti se točí a hlasitě smějí. Uprostřed stojí asi čtyřletý blonďatý kluk a z plných plic vykřikuje: “Zadek! Prdel! Zadek! Prdel!“

To zase zaujme mou pozornost. Chlapcova zarputilá vytrvalost mi zlepšuje náladu. 

“Zadek! Prdel! Zadek! Prdel!“

Usměju se. Říká to dobře. Má povědomí o synonymech. Oba výrazy se používají. Akorát znám rodiče, kteří neradi slyší taková slova z úst svých ratolestí. 

O pár minut později postřehnu toho chlapce, jak běží za děvčetem a nataženýma rukama se ji snaží zastavit: “Neříkej to mámě!“

Jenže to už děvče dobíhá k lavičce s maminkami. Té blonďaté něco říká, načež se žena zvedne a chlapci důrazně vyčiní: “Říkala jsem ti, že nemáš mluvit sprostě!“

 * * *

Matej ještě spí, když se otevřou domovní dveře. Dušan je zpátky! Ve vší opatrnosti vstávám z postele a dělám kolem Matěje peřinovou a polštářovou hradbu. Dveře ložnice nechávám otevřené na škvíru, abych slyšela, kdyby se Matěj probouzel.

“Tak co?“ vyhrknu na Dušana. Ať nese dobré zprávy!

“Nejhorší, co by se mohlo stát,“ promluví Dušan. “Že by došlo nejen k odebrání dítěte, ale i rodičovských práv. Neměli bychom nárok na informace a dostali zákaz se k němu přibližovat.“

“Tohle by se mohlo vážně stát?“ ptám se a koukám nevěřícně na Dušana. Moje kadence stoupá, i když se pořád snažím šeptat. “Kvůli jednomu pádu nám sebrat Matýska a strčit ho do děcáku?“

“Do děcáku by nešel,“ odpoví. “Tyhle děti se dostávají k lidem, kteří jsou na takovou péči certifikovaní a schopni se plně postarat. Včetně houpání na rukou, hraní, zpívání.“

Koukám do nitra sebe. A moje oči se začínají lesknout. Nevěřím tomu, že by někdo cizí dokázal Matýska milovat více než já. Že by se o něj dokázal starat, jako já. Já jsem jeho máma. Já! 

“Ale tohle není náš případ,“ dodá Dušan. “Právník si neuměl představit, že by to takhle dopadlo.“

Není náš případ, ale tento strašák uvnitř mé hlavy pořád nepříčetně řádí. 

“Udělali jsme dobře, že jsme se rozhodli pro právníka,“ uklidňuje mě Dušan. “Říkal, že je velká šance, když je vše v pořádku, na zrušení dohledu. Tak do půl roku až roku.“

Život pod drobnohledem s hodnocením. Až na rok. Rok nečekaných kontrol zkostnatělou sociální pracovnicí, která má moc rozhodovat, zda moje péče o dítě je v pořádku nebo ne. Akorát v té době se budu už starat o dvě děti.

Srdce, tlučeš ještě?

Buch - buch.

Buch - buch.

“Právník nám pošle otázky na doplnění a taky plné moci, aby mohl jednat naším jménem,“ vysvětluje Dušan. “Prý nemá strach z trestněprávní roviny, protože tam by musela být prokázána vina nade vší pochybnost. U sociálně právní nemusí být, ale musí existovat silné podezření. Pořád je tady šance, že ten dohled nebude, protože právník teď zajistí, že se k soudu a k OSPODu dostanou všechna kladná hlášení na nás.“

“Jaké je odhadované nacenění?“ 

“Tři tisíce na hodinu.“

* * *

Venku na hřišti Matěj zkoumá pestrobarevný domeček. Uvnitř na stolečku leží vyskládané formičky, hromádky písku a kamínky. Sedím před domečkem a zkouším vyklopit na stoleček kamínkovou bábovku. Hned se rozsype a zbývající kamínky smete dlaní Matěj.

Na hřišti se ozve dětský křik. Zpozorním. Vysoká blondýna z protější lavičky, která svému synovi posledně důrazně domlouvala ohledně používání sprostých slov, se postaví a přes celé hřiště zařve na své děti: “Neserte mě!“

“Jako u nás doma,“ přidá se druhá maminka o pět metrů dál.

Ne, dneska socializaci s dospělými nezvládnu.