Hledání v slovech

Nedá mi to. Hlava mi nedá pokoj, ať se snažím, jak se snažím. Ta myšlenka už v ní putuje ze strany na stranu. Nedokážu se z ní vymanit. Ksakru! Jak vlastně mám přestat myslet na to, že se ze mě stala trestně stíhaná osoba? Proč mi z policie nedali vědět? Není to jejich práce? A co se stalo, že došlo k takovému obratu? Znalecký posudek asi dopadl hodně špatně. A pokud ano, proč o tom nevím? 

Když dostanu jasné odpovědi, moje hlava s představivostí přestanou vyvádět tyto šílenosti. Zastaví se i proud absurdností. Jenže to nejsou absurdnosti! Je to skutečné. A tak neskutečně to bolí!

A dost!

Udělej to teď!

V telefonu hledám kontakt na inspektorku Hermannovou a už bez otálení jí píšu e-mail. Píšu dost ve spěchu, proto se mých pár otázek protahuje do dlouhého odstavce. Nemám pořádně čas si napsaný text znovu přečíst. Sedí u mě Matěj a ve tváři mu vidím, abych byla zase máma.

“Je to jen e-mail,“ odbydu sama sebe. “Žádná vysoká literatura.“

Odeslat

* * *

Pro právníka dáváme s Dušanem dohromady seznam specialistů a doktorů, ke kterým Matěj pravidelně chodí, včetně adres a telefonních čísel. Je to mravenčí práce plná hledání, klikání a kopírování. Když si vzpomenu na první půl rok s Matějem, pořád jsem s ním chodila na kontroly. Vedla jsem si kalendář a do něj zapisovala, kdy a jaká kontrola, napříč celou Prahou. Každou chvíli preventivní kontrola u pediatra, poté kyčle. A na kyčlích jsem s Matějem byla čtyřikrát, než doktor řekl, že Matěje už nepotřebuje vidět. Mezitím ještě dojíždění na fyzioterapii a dermatologii a...

“Neurolog,“ vzpomenu si. “V seznamu chybí neurolog!“

“Vidíš to,“ odvětí Dušan. “Na toho jsem úplně zapomněl.“

První seznam máme hotový.

“A teď tvoje doktory,“ podívá se na mě Dušan. “Kvůli tvému rizikovému těhotenství.“

Upřímně jsem dost překvapená, jak je právník pečlivý. Pečlivý do posledního detailu. A ví, čeho se chytat. 

Do dokumentu vypisuju jméno, adresu a kontakt na svou gynekoložku. Vídám se s ní často, protože... Ano, moje těhotenství spadá do kategorie rizikové. Nerada o něm takhle uvažuju, nechci přivolávat nic špatného. Ani svými myšlenkami. Ale kvůli prvnímu předčasnému porodu mě doktorka hlídá bedlivě a na kontroly si mě zve co dva týdny. Je to častěji, než by se mi zamlouvalo. Jenže potřebuju získat dobré reference a slovo doktora má pořád váhu. Můj seznam se uzavírá jménem gynekoložky a praktické doktorky. Další položku ze seznamu úkolů si můžeme úspěšně odškrtnout.

“Tohle bychom měli,“ řekne Dušan a všechny údaje vkládá do přílohy e-mailu. Jedním kliknutím se zpráva odesílá. “Právník připraví plné moci, my je podepíšeme a pak se pustíme do dalších kroků.“

“Příští týden zažádám o kompletní dokumentaci z hospitalizace,“ poví Dušan. “Abych nezapomněl, právník nám doporučil tu propouštěcí zprávu prokonzultovat s chirurgy. Znát jejich názor. Jaké jsou pravděpodobnosti? Co to mohlo ovlivnit? Jaká je šance, že se nějaké tvrzení plete?“

“Nějaké známé z medicínského prostředí mám,“ odpovím. “Poptám se.“

Když zase pročítám propouštěcí zprávu, vidím v ní několik nejasností. Na jedné straně stojí podezření z týrání dítěte, ale na té druhé se v nemocniční zprávě objevují výrazy jako spokojený, klidný, hraje si, leze směrem k matce, čilý chlapeček, u matky v náručí klidný, psychomotorický vývoj odpovídá věku. Čtu to znovu a ještě jednou. A hledám další klíčová slova, která jen potvrzují, že Matěj týraný nebyl a není. Anebo se takhle chová týrané dítě? Nebo dítě se zanedbanou péčí? A četli tu samou zprávu i na OSPODu?

“Tohle je jenom výcuc,“ honí se mi hlavou. “V dokumentaci tam toho bude víc, o co se budeme moct opřít a využít v náš prospěch! Určitě tam toho bude více. Už abychom ji měli doma.“

Nemocniční zprávu posílám jedné známé, která je stále v kontaktu se svými kolegy z bývalé práce. 

“Ozvu se ti příští týden,“ slibuje. 

A opět se pouštím do čtení nemocniční zprávy. Co když jsem něco přehlédla? Každé slovo na každém řádku pročítám důkladně, jako kdybych prováděla korektury. Znak po znaku. Jenže nic nového neobjevím. Všechno použitelné jsem už zaškrtla zvýrazňovačem.

* * *

Telefon! Můj telefon. A někde zvoní! Jdu po melodií a vytahuju telefon zpod polštáře na gauči. Byly doby, kdy jsem měla permanentně vypnuté vyzvánění. Úplně. Žádné vibrace. Nic takového. A dnes nejenže slyším svou melodií, kolikrát se bojím, kdo se ozve na druhé straně telefonu. A zejména s jakou zprávou. Bojím se přijmout hovor a o to více se bojím ho nepřijmout.

Na displeji vidím skryté číslo. Pár setin vteřiny se rozhoduju, jestli to chci vědět. Čelit skutečnosti, že jsem v hajzlu. V děsně špinavém, hnusném a smradlavém hajzlu. Až po krk.

“Chceš to vědět,“ odpovím sama sobě a prstem se dotknou zeleného sluchátka.

“Dobrý den, paní Hermannová,“ pozdravím. Tentokrát bez úsměvu na tváři.

Překvapený hlas inspektorky mě vytrhává z obav. “Právě jsem četla váš e-mail a to není pravda! Nebylo na vás zahájené trestné stíhání, kdo vám to řekl?“

“Sociální pracovnice při poslední kontrole u nás doma,“ odpovídám zaraženě. Slyšela jsem to... Nebo... Jsem se přeslechla? Do prdele!

“Nic takového!“ stojí si za svým paní Hermannová. “Máme na vás jen ty nejlepší reference!“

Cítím, jak mě polévá horko. A vlastní mozek mi nadává: “Ty jsi taková hysterická vagína!“

“A znalecký posudek?“ doptávám se.

“Ještě na něj čekám,“ poví inspektorka. “Kvůli Covidu se všechny termíny posunuly a trvalo, než jsme dodali soudnímu znalci všechny podklady. Až dostanu znalečák, kontaktuju vás.“

Několik vteřin po ukončení hovoru s inspektorkou koukám na displej telefonu. Postavím se na nohy a hledám Dušana. Sedí v pracovně u počítače.

“Když tady byla sociálka, co jsi slyšel říkat Hrdlu?“ ptám se. “Trestné řízení nebo trestné stíhání?“

“Tak teď si vážně nejsem jistý,“ řekne Dušan a ve tváři mu vidím stejně překvapený a zmatený výraz.

“Mluvila jsem s Hermannovou,“ vysvětluju. “O ničem neví. Žádné trestné stíhání. V celém tom překřikování jsem se musela přeslechnout. A místo trestné řízení jsem slyšela trestné stíhání.“

“Tím líp,“ Dušanovi se viditelně uleví. “A co znalečák?“

“Pořád nic,“ protáhnu pusu do pomlčky a přetlumočím slova inspektorky Hermannové.

“Já si myslím,“ řekne Dušan a usměje se. “Že nám žádný dohled nedají. Byli by blázni. Vidí ten strach, jaký o Matěje máme.“

A teď se usměju i já. Po dlouhé době.

* * *

“Pojď si to, prosím, přečíst,“ volá mě Dušan. Na monitoru čtu jeho text adresovaný paní Hrdličkové. Je to omluva. Za naše chování i vyhrocené emoce při poslední kontrole. Oba si uvědomujeme, že jsme tu situaci nezvládli. Jak se obvykle snažíme reagovat v klidu, tentokrát nás plně ovládly emoce a strach. Dušan se zastával mě, já jeho a oba jsme chránili Matěje. Víme, že OSPOD se snaží chránit dítě a mít jistotu, že není týrané. Rozumíme tomu, proč se tohle všechno děje. Dává to smysl. A někde uvnitř sebe jsem ráda za to, že systém funguje. Že kdyby nějaké dítě bylo opravdu týrané, ubližovalo se mu, že se na to přijde a zakročí. Že cílem OSPODu není hned odebírat dítě rodině, hledá se cesta a způsob nápravy. Že i špatně fungující rodina je pořád lepší, než žádná rodina. A děti se odebírají, když to jinak fakt už nejde. A zároveň stojím i na té druhé straně a bojuju s vlastním pocitem nespravedlnosti a zahanbením. Místo toho, abych si užívala mateřství a druhé těhotenství teď musím dokazovat, že jsem slušný člověk.

“Jo,“ souhlasím. “Může to tak být.“

Odeslat