Čárka, čárka, čára

Je tam! Na testovacím poli sleduju, jak se vybarvuje druhá čárka, a moje podezření se potvrzuje. Celý týden jsem cítila, že se v mém těle děje něco jiného, než jak tomu bylo v minulých měsících. A jsem těhotná. Zase! Nejsem tolik překvapená, s Dušanem jsme druhé dítě chtěli. Jenže tentokrát se zadařilo rychle. Na třetí pokus! Druhá čárka je slabě růžová. Testovala jsem první den zpožděné menstruace a ještě odpoledne, ale je tam! Zkušené snažilky by tuhle čárku označily za ducha. Dívám se na pozitivní test a v hlavě rychle počítám datum porodu a také věkový rozdíl mezi dětmi. Rok a půl. Čeká nás mazec. Fakt mazec! A moje tělo se rozhodlo otěhotnět ve chvíli, kdy už dva týdny s Dušanem řešíme, že Matěj přestal jíst příkrmy a jen se kojí.  

Odcházím ze záchodu s testem v ruce. Dušan uklízí nádobí v kuchyni a Matěj si hraje na koberci v obýváku. Podávám test Dušanovi do ruky. Několik vteřin jej zkoumá, mhouří oči, otáčí testem a povídá: “Nic tam nevidím."

“Tady,“ ukazuju na slabou čárku. “Podívej!“

Dušan se opět soustředí na testovací pole a začne se usmívat. “Ale jo. Něco tam je.“

“V sobotu si udělám další,“ řeknu a odkládám test na poličku. “To se na testu ukáže jasná dálnice.“

Je středa. A nám se otočil celý svět. Dušan se pořád usmívá a ve mně se mísí rozpačité pocity. Mám radost, ale zároveň i obavy. Obavy o to malé, abych jej v pořádku donosila, a také o Matěje, který nechce jíst.

Druhého dne dopoledne s Matějem zůstávám doma. Procházku nechávám na odpoledne během Matějova spánku. I když je klasický mrazivý únor, skrze okno na lino v dekoru dřeva dopadají sluneční paprsky. Matěj se batolí kolem dřevěného stolečku. Hrajeme naši oblíbenou hru, kdy se schovávám, a potom houknu na Matěje: “Kuk!“ Vždycky se usměje svým kouzelným způsobem. Pozoruji, jak Matěj vztahuje ručky ke stolečku a vytahuje se za nimi, až stojí. Usmívá se. Vidím jeho radost v očích a úsměv mu oplácím. Stojím asi metr od stolečku, když najednou Matějovi zmizí úsměv z tváře, ztrácí rovnováhu a padá na zem. Ve zlomku vteřiny leží na podlaze na zádech a spouští hlasitý pláč. Bez meškání jsem u něj, beru ho hned do náruče a tiším ho. Matěj se během minutky uklidní. Osuším mu slzy stékající po tvářích a ještě se s ním houpu.

Ani tentokrát se mi nedaří dostat do Matěje více než tři lžičky příkrmu. Kroutí se v křesílku a rozbrečí se. Vezmu jej k sobě, abych ho uklidnila, když se dotknu Matějovy hlavičky. Ze strany je podezřele měkká. Zarazím se a prohlížím si hlavu pořádně. Je na ní velká boule. Na dotek působí jako rozvařená těstovina. Pohled na bouli mě vyděsí. Beru do ruky telefon a píšu Dušanovi. Posílám mu i fotku. Bojím se, aby boule nebyla nic vážného, protože něco takového vidím prvně. Dušan mě uklidňuje: “Je to kluk. Boulí a modřin ještě bude mít.“

Matěj je nerudný, odkládám telefon a znovu ho kojím. Za poslední dva týdny kojím každou hodinu. I v noci. Prostě mu čistě mléko už nestačí, ale už nevím, jak ho rozkrmit. Vyzkoušela jsem všechno, a ani pediatr mi nic dalšího nedokázal poradit. Přece není možné, aby se dítě dobrovolně vyhladovělo?! Po kojení se Matějovi hned zlepšuje nálada a leze za hračkami na koberci. Sleduju ho pečlivě, jak si hraje a jak se chová, kdyby ten pád byl vážnější. Ale Matěj je stejný Matěj. Jako obvykle. Je zvídavý, zkoumá každý kout a já s ním. Pozoruje prádlo v pračce i vypíná vysavač během mé snahy vysát byt. I v noci se kojí ve svých pravidelných intervalech.

V pátek se opakuje scénář s krmením. Nejde to. A já už dál nemůžu. Prosím Dušana, abychom zajeli s Matějem do nemocnice, ať mu udělají testy a třeba zjistí, proč přestal jíst. I kdyby se na nic nepřišlo, chci mít jistotu, že je v pořádku a že i tohle období pomine. A možná mi dají nějakou radu, kterou jsem prozatím nevyzkoušela. S Dušanem se domlouváme na odpoledne, poněvadž dopoledne má Matěj hodinu na fyzioterapii. Ačkoliv se Matěj narodil o šest týdnů dříve a svůj psychomotorický vývoj dohnal během půl roku, s fyzioterapeutkou Michaelou ladíme ještě detaily, jak tomu obě říkáme. Po každé hodině odcházím s Matějem obeznámená o nové cviky na posílení břicha, zlepšení stability a uvolnění těla. 

Vcházím s Matějem do místnosti a Michaela vidí mé zoufalství. Vyprávím jí, jak Matěj už dva týdny odmítá příkrmy a i o pádu. Michaela si prohlíží bouli na Matějově hlavě. “Měl by se na ni raději podívat doktor,“ sdělí Michaela.

“Odpoledne stejně pojedeme do nemocnice, poprosím je, aby se podívali i na tu bouli,“ odpovím.

Do nemocnice vyrážíme za světla, než stihneme dojet, padne tma. Dětské oddělení zeje prázdnotou, přesto chodba hraje barvami, veselými obrázky a aktivitami i pro ty nejmenší. Čekáme na doktorku a po čtvrt hodině vstupujeme do ordinace. Mladé doktorce předávám žádanku. Svlékání Matěje, aby si ho převážila. 7,2 kg. Od posledního vážení u pediatra před dvěma týdny zhubl 300 gramů. Nemocniční personál odebírá Matějovi krev a dělá výtěr. Dostáváme sáčky a zkumavky na odebrání moči a stolice. Provedou se testy a s výsledky nás obeznámí co nejdříve. Ještě doktorku prosím, aby překontrolovala bouli na hlavě. Prohlíží si ji a posílá nás s doporučením do jiné nemocnice.

Je sedm hodin večer, když Matěje kojím v autě před klinikou dětské chirurgie a traumatologie. Matěj je vzhůru přes tři hodiny a je na něm znát únava. Žádáme o rentgen, ale já zůstávám venku kvůli těhotenství. Dušan jde s Matějem a během rentgenování jej drží. Matěj pláče. Vím, že ho to nebolí, spíše je vystrašený z toho, co se děje. Tolik cizích lidí, kteří na něj sahají a prohlížejí. Vůbec se mu nedivím. Mně by to taky bylo nepříjemné. Jen doufám, že snad trochu rozumí, když se mu snažím vysvětlit, proč se to všechno děje. V čekárně čekáme chviličku, když nás volají do ordinace. Mezi dveřmi doktorka za počítačem říká: “To je dobře, že jste přišli. Váš syn má rozsáhlou prasklinu lebeční kosti!"

Je pátek. Večer. 14. února. A nám se otřásl celý svět. Až do základů.