Teď a tady. A taky zítra!

Moře v květnu bylo překvapivě ledové. Ale kvůli němu jsme s Dušanem do Barcelony nejeli. Chtěli jsme se toulat uličkami města, i neznámými stezkami v okolních kopcích, vychutnávat si paellu a opíjet se sangrií. Tohle jsme si splnili. Oba jsme však měli ještě jedno přání, krom suvenýrů jsme doufali, že z naší dovolené se vrátíme domů i s maličkým překvapením. Jenže jsem dostala menstruaci. I tentokrát s přesností švýcarských hodinek. Jako všechny nekonečné měsíce předtím. 

O tři roky později sedím doma na gauči, je večer a maličký David spí s hlavou opřenou na mém prsu. Tulím si ho k sobě a rukou jej hladím po kulaté hlavičce. Opatrně a něžně, jak to jen máma umí. Jsem máma! Dokonce se mi poštěstilo hned dvakrát. Jsem máma dvou naprosto úžasných kluků. Potichu vstupuju do ložnice. Matěj už taky spí. Má na sobě své oblíbené pyžamo s bagry. Než uložím Davida do postranní postýlky, políbím ho má hlavičku. Je dokonale kulatá a voňavá, s mechovými vlásky. Lehám si do postele k Matějovi a líbám ho na čelo. Jako každý večer. Je to náš rituál, jen Matěj o něm asi neví. Spí spokojeně rozvalený s končetinami do všech světových stran. Prožil dneska opravdu krásný den. Hlasitě se smál, běhal bosýma nožkama v trávě a ruce měl špinavé od hlíny. Tak to má být. Šťastné dítě. A tu trochu špíny vypere pračka. V posteli zůstávají volné pouze kraje. Jeden pro mě, druhý pro Dušana. Poslední pusu si dáváme s Dušanem. Večer co večer. Ukrást si aspoň jeden letmý okamžik být spolu. Pořád máme k sobě blízko, pořád se milujeme. I když někdy to spolu nemáme jednoduché, ani jeden si nedokážeme představit život s někým jiným. Strávili jsme spolu teprve deset let. Ještě tišeji si popřejeme dobrou noc, ačkoliv za pár hodin vstávám, abych Davida znovu nakojila. 

Jsem máma. Jsem máma dvou naprosto úžasných kluků. Za pár dní oslavím 32. narozeniny. A stát ze mě udělal kriminálnici.

Nikdo neví, co je smrt, a přesto lidé se jí bojí, jako by byla největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.

Poslední dobou často přemýšlím nad tímto Platónovým citátem. V hloubi duše bych chtěla najít odvahu, skoncovat s vlastním životem a jednoduše ukončit to vleklé martyrium. Aby se ta psychická bolest konečně rozplynula a zmizela. Aby skončil strach, aby mě přestalo bolet samotné dýchání. Jenže jsem máma. Jsem máma dvou naprosto úžasných kluků. A oba mě potřebují. Teď a tady. A taky zítra. A všechny další dny.

Rok a čtvrt naší domácnost navštěvují sociální pracovnice, mám za sebou dva výslechy na kriminální policii, jeden soud a jeden znalecký posudek v můj neprospěch. Za dva týdny mě čeká hlavní líčení. Jsem obviněna ze zanedbání péče o dítě. Hrozí mi trest odnětí svobody na šest měsíců.

Jsem máma. Máma kriminálnice.

Dobrou noc!